Bylo mi, myslím, šest let, když se nás na hlídání vedoucí zeptala, proč chodíme na shromáždění. „Snad nechodíte jen proto, že chodí rodiče, ne?“ Ta otázka nás všechny zaskočila. My jsme totiž tehdy opravdu z velké části chodili prostě proto, že chodí rodiče. Částečně také proto, že chodili naši kamarádi.

Zpětně se čím dál víc pozastavuji nad absurditou požadování nějaké zbožné odpovědi. Byli jsme děti. Vrcholem naší zbožnosti tehdy bylo, když nás bavily chvály a příběhy z Bible. Chození do církve byla prostě automatická věc, něco jako chození do školky nebo do školy. Všechno jsme to jednoduše brali dětsky.

Už před těmi cca dvaceti lety ale byla v Novém Životě snaha, abychom měli dospěláckou zbožnost. Přesto měla dětskost stále svoje místo a třeba na letní tábory i rád vzpomínám. Od té doby se v tomto ohledu situace postupně velmi zhoršuje. Velmi markantně je to vidět u přístupu k obrácení puberťáků (viz To není svoboda, ale vzpoura).

Přitom potřebu dětí být dětmi chápe a uznává i většina velmi konzervativních křesťanských směrů a do značné míry ji nacházíme i v Bibli (např. v 1 K 13,11). To zase jen Nový Život, resp. Törökovi, káže vodu a pije víno v otázce předčasné „duchovnosti“.