Za ty roky, co žiju mimo Nový život, se mi výrazně změnil pohled na celou řadu věcí. Čas od času si zpětně uvědomím, že něco, co mi tehdy připadalo přirozené, mi dnes připadá velmi podivné a často i značně pochybné.

Teď jsem si vzpomněl na to tajnůstkaření. Dnes už je pro mě obtížně pochopitelné, že mi tehdy nepřišlo zvláštní, že se vlastně skoro o ničem z církve nemá mluvit. Čím důležitější daná věc byla, tím nepatřičnější bylo o ní mluvit – o Mikim, o desátcích, o oddělování se, o Základech, o obsahu kázání.

Dokonce jsem tehdy ani nevnímal rozpor mezi apelem na šíření evangelia bez studu a pevným očekáváním, že se o věcech z církve před lidmi ze světa nemluví.

Teď, po těch letech, to vnímám jako obrovské pokrytectví. Ti, kdo se kasali tím, že údajně chodí ve světle, jednají způsobem, který už nedokážu popsat jinak než jako plížení se ve stínech.