Alfa křesťan – 2. díl

12 znaků kultu osobnosti – pokračování:

4. Ostatní vedoucí jsou kývači

Alfa si drží ve svém týmu několik „vedoucích“, ale ve skutečnosti se o moc s nikým nedělí. Vedoucí post byl kývačům udělen pravděpodobně proto, že jsou z určitého pohledu vlivnými osobnostmi nebo mají silné vůdčí schopnosti. Ve vedení však zůstávají jen potud, pokud poslouchají Alfu. Alfa je má rád, jelikož „dávají palec“ na vše, co sám navrhuje. Zpětně stvrdí, pro co se on rozhodne. Jemu vyhovuje, že má druhé, o kterých může říci, že na to dali palec a jim vyhovuje, že jsou součástí „elitního“ kruhu vedoucích, tedy těmi pár privilegovanými, kdo mají k této výjimečné osobnosti přístup.

Někteří tito spolupracovníci jsou kývači ze své přirozenosti, pro svou povahu chtějí být užiteční a nechtějí vybočovat z řady. Jelikož si chtějí vděčně udržovat svou pozici v „jádru“, nestojí o žádné konflikty. Není tomu tak u všech, někteří se kývači stali v následku společenského nátlaku, davové psychózy nebo čistě proto, že se pro ně náklonnost Alfy stala návykovou látkou.

Sami o sobě by tito lidé měli svou hrdost, kuráž, moudré a nezávislé názory. Když od jedenácti hodin ale sedí na jednání a už mají hlad a Alfa za pět minut dvanáct rafinovaně vytáhne to nejkontroverznější téma, ochotně přikývnou, aby jednání nekomplikovali a všichni mohli v poledne skončit. Kývači nemusí být k přikyvování motivováni nějakým osobním prospěchem, často ale bývají. Kývači slouží k upevňování autority Alfy coby jeho prodloužené ruce. Alfu nezpochybní, nekritizují ani nenapomenou a to ani v situacích, kdy by to nejvíc potřeboval.

5. Vlkem samotářem

Alfa se rozhoduje nejraději sám a to natolik nezávisle, nakolik mu to okolnosti v církvi dovolují. Vnímá sám sebe jako hrdinu. Má se za sólistu, který jako jediný umí opravdu skórovat. Úlohou ostatních je mu pouze nahrávat a moc mu to nekazit. Jejich rolí je podporovat jeho, aby On pro ně zápas vyhrál. To, že právě On má o všem přímou rozhodovací pravomoc, chápe jako naprosto přirozené, samozřejmost. Fakt, že přebírá maximum rozhodnutí sám na sebe, je přeci pro všechny nejlepší. Celé společenství může namísto nekonečného diskutování přímo přiložit ruku k dílu tam, kde jim Alfa řekne a není třeba ztrácet čas nějakým zbytečným hlasováním.

6. Mstivá kázeň

Myšlenka káznění v církvi je naprosto biblická (viz Titovi 2:15, Tesalonickým 3:14). V kultech osobnosti však kázeň nese jen nepatrné znaky pečlivého zdravotnického zákroku a daleko spíše se podobá okamžité amputaci. Prostě není zdravá. Je úzkoprse mstivá namísto toho, aby druhé budovala (Gal. 6:1). Kult osobnosti pod dohledem Alfy druhé pomlouvá, zostuzuje, mstivě vrací úder veřejným ponižováním a to buď tak, že dotyčné psychicky zdeptá a oni navždy odejdou anebo tak, že je dožene do stavu vnitřní kapitulace, aby se na ně následně z nebeských výšin mohl snést jako spasitel sám Alfa a „obnovit“ je (vzniká tím Codependent loyalty – tj. stav, kdy se lidé vzájemně udržují v loajalitě). Když Alfa přistupuje ke káznění druhých, nemusí mu nutně jít o nápravu falešných učitelů (každý lidský učitel chybuje), ale klidně může dělat toto. Jde mu především o to umlčet kritiku, aby udržoval sjednocenou církev kolem sebe samého. Je mu jedno, že tito kritici říkají Boží slovo a odvolávají se na historické učení církve či pokorně vyjadřují zbožné názory. Pokud kritizují Alfu, nebo zpochybňují jeho rozhodnutí, tak jsou odpůrci, potížisté, nepřátelé víry. Alfa se ze situace vykroutí tím, že je potrestá mstivými kázeňskými nástroji, aby ochránil křehkou jednotu své církve.

7. Vnitřní kritika se netoleruje

Dalším běžným znakem kultu osobnosti je neschopnost snést zdravou kritiku. Je nulová tolerance vůči členům kritizujícím teologii, učení či církevní vizi Alfy. Vyžaduje souhlas, soudržnost ba dokonce uniformitu, a aby toho dosáhl, je ochoten vynaložit neskutečné množství energie. Členové církve se nutně nemusí stejně oblékat nebo žít v komuně. Každopádně je jim ale velmi silně kladeno na srdce, ať za jakýchkoliv okolností podporují vedení. Zpochybňování, nesouhlas či neochotu spolupracovat vidí kult jako zákeřné partyzánství nebo osobní selhání. Kritici jsou buď démonizováni, nebo se k nim přistupuje jako k nevyzrálým sobcům, pochybovačům, kteří vězí v nějakých vlastních hříších. Za účelem podpořit dusivou uniformní kulturu lze citovat hromadu biblických pasáží (mimo kontext). Jak 5:9 „Nevzdychejtež k Bohu jedni proti druhým, bratří, abyste nebyli odsouzeni.“ (Jakub 5:9) „Nesuďte, abyste nebyli souzeni“ (Matouš 7:1) „Všechno čiňte bez reptání a pochybování.“ (Filipenským 2:14). A samozřejmě: „Nedotýkejte se pomazaných mých, a prorokům mým nečiňte nic zlého.“

Tyto verše nemluví o slušné kritice špatného učení ani moudré kritice hloupých rozhodnutí. Úplně stejně totiž můžeme citovat Písmo, které mluví o tom, že máme „statečně bojovat o víru“ (List Judův 1:3) a nemáme „obcovat se skutky neužitečnými tmy“ (Efezským 5:11) a „bojovat ten dobrý boj, maje víru a dobré svědomí“ (1. Timoteovi 1:18-20).

https://intelligentchristianfaith.com/2019/07/23/is-your-church-a-personality-cult/


<< Alfa křesťan – 1. díl | Alfa křesťan – 3. díl >>

2 komentáře: „Alfa křesťan – 2. díl

  1. Pingback: Alfa křesťan – 1.díl | NOVÝ ŽIVOT

  2. Pingback: Alfa křesťan – 3. díl | NOVÝ ŽIVOT

Komentáře nejsou povoleny.